Svoboda konkrétního člověka je vždy limitována. To je mimo jakoukoli diskuzi. každý člověk však i v těchto limitech má určitý rozsah svobody a tudíž i osobní zodpovědnost.

Tím jakým způsobem žijeme, tak svoji svobodu buď zvětšujeme, anebo zmenšujeme. Za což opět neseme osobní zodpovědnost v podobě osobního osudu.

Článek je podnětnou úvahou na docela fatální téma, :-)

Zřejmě došlo k nepochopení "nesvobodné vůle". Určitě jste si minimálně jednou pro sebe vyhodnotil, např. po zastavení policejní hlídkou, že kdybyste vyjel z domova o několik sekund dříve, tak Vás policie nezastaví, protože by ještě kontrolovala předcházející vozidlo. Toto je ovšem "vyhodnocení" expost, do kterého následně vkládáte scénáře coby kdyby, ale přece před tím jste nemohl vědět, že zrovna zastaví policie právě Vás - nic jste na výběr "shůry" před tím nedostal a také se nic takového neděje, tj že žádný "paprsko-projektový" scénář neexistuje a vy jste jen skončil v řetězci událostí, na kterém se podílela i ta policie, která si z čekání stopla právě Vás - to je to, co Vás mate z toho soudíte, že už někdo od narození je de-facto vrah.

Kdyby jste si rozebral situaci na časové ose v příkladu s policií, zjistíte, že to, co vás zdrželo o drahocenné sekundy, byly třeba noviny ve schránce apod., tedy jasný determinismus a zřetězení událostí několika subjektů s výsledkem nějakého průsečíku v konkrétním čase. Suma sumárum, svobodná vůle může existovat pouze v případě, že exaktně znáte budoucnost, což není v silách ani pánaboha. Můžete namítnout, že kalkul je také sondou do budoucnosti pomáhající k rozhodnutí, ale i tomu kalkulu cosi předcházelo, např. strach z kriminálu, vzory atd a kromě toho, kalkul spadá do oblasti pravděpodobnosti ne třeba mechanismem, ale že "předpovědi" také může zhatit nějaký policajt. Kalkul nesplňuje "obraz" svobodné vůle. Schrodingerova kočka - velmi nešťastný příklad, protože právě tento myšlenkový model poukazuje na setsakramentsky velkou nesrovnalost. Žádné reality v krabici nenabývají konkrétní podoby jen proto, že se jukneme pod víko, notabene, aby se měnily, navíc skrze "mezistavy" existence - vždyť právě ta živá-neživá kočka rádoby v jakémsi kvantovém stavu se tomu směje - důvod? Dávno už je determinováno, třeba z gravitačního pole aj.

Závěry Libetova experimentu jsou založeny na nesprávné interpretaci funkce mozkové kůry, která je zodpovědná za sebeuvědomění člověka. Tato část mozku přiřazuje k prožívaným událostem ve vnitřním hlasu slova a další vyšší prvky poznání tak, abychom si vědomě popsali své prožití reality.

Tak jako je podvědomě řízeno z oblasti malého mozku mnoho tělesných procesů, které si můžeme uvědomovat, ale většinou si je neuvědomujeme a nemůžeme je ovládat (bušení srdce např.), podobně naše svobodná vůle existuje hluboko v malém mozku a sloužila již miliony let všem předkům k svobodné volbě (na základě prvotních instinktů) dát se do běhu.

Tím chci říci, že naše vědomí je prostoupeno mnoha oblastmi mozku, nesídlí tedy pouze v oblasti pojmenovávající realitu pro naše vědomí.

Pokud se týká fyzikálního popisu prostoročasu dle kvantové fyziky tak, že každý z nás si musí vybrat svou budoucnost svým pozorováním, zásadně nesouhlasím. Naše vědomí funguje na základě mnohem hmotnějších - větších celcích, atomech, molekulách a elektrických tocích bez zpětné vazby na jednotlivá kvanta. Naše vůle není determinovaná. Některé fyzikální soustavy ano, ale to neznamená, že je takový i celý vesmír.

Až se poškrábete za uchem, také si to uvědomíte až když už se škrábete. Samozřejmě, může jít o reflex, ale je to součástí jednoho principu, který funguje na všech úrovních z jednoduché příčiny a v nich figurují právě ty zpětné vazby. Robotické stroje s tím také měly problém, než se zpracování dat omezilo na jakousi jednotku s bufferem. Do serva už šla konkrétní zpracovaná data a nedocházelo tak ke "koktání" systému, který v tom předešlém přímém zapojení hledal nějakou polohu. Časové prodlevy nevědomého zpracování jsou tedy odůvodnitelné i z hlediska toho, jaké peklo by musel prožívat ten, kdo by si onen mechanismus uvědomoval. Zpracování komplexních informací je přísně deterministkou záležitostí, která se v krátkém čase zpracuje do výsledku odrážející hodnoty ze všech vstupů, interakcí, uložených zkušeností, ale i předchozího kalkulu atd a právě ten výsledek se po krátké nevědomé pauze promítne do vědomé části a teprve pak to vnímáme jako okamžitou myšlenku jako blesk z čistého nebe, což dává iluzi svobodné vůle. Příroda nás ošidila - myšlenka se totiž "upekla" dříve a zcela deterministicky, ovšem v dobrém, abychom se třeba nezbláznili či "nezakoktali". Ostatně ono skutečné koktání, pokud to není z úžasu, třeba z pohledu pěkné dívky, tedy to chronické, má původ v něčem podobném a je třeba hodně cviku, aby to myšlení dopředu a vědomé zpracování šlo zkrotit do takové míry, že to nepůjde poznat, i když s tím vnitřně budete zápasit. Můžete namítnout, že lze onu myšlenku zavrhnout, tj rozhodnout se, ale je pozdě, protože jste už nevědomky prodělal další proces, který Váš kalkul zahrnul do vstupu. Ten kalkul měl také příčinu, takže žádná svobodná vůle, ale jen její iluze.

Nesouhlasím už s interpretací Libetova experimentu : pokud je měřena mozková aktivita ještě před zvolením rozhodnutí, znamená to pouze to, že mozek ( nebo něco, co je za fyzickým mozkem ) se aktivuje k vědomé volbě.

Řecká filosofie rozlišovala tělo ( sark, fysis ) a ducha ( pneuma ). O tom, kam spadá duše ( psyché ) a co je metafyzika, se zde už rozepisovat nechci. Nebudu dráždit spolek bigotních materialistů

S obvyklou interpretací Libetova experimentu taky nesouhlasím (viz můj článek). Občas je třeba rozvlnit stojaté vlny zažitého pohledu na svět.

S tou vinou je to prostý. Vina je taky iluzorní. To je zdůvodnění na úrovni iluze svobodné vůle. I když je vše determinováno, je třeba chránit společnost, takže se vrah zavře, i když třeba "není vinen". To je jen hlubší vysvětlení iluze zvané vina. :-)

"Naše svobodná vůle tedy ... spočívá v tom, že bychom mohli měnit děj filmu, ale v tom, že si vybíráme, na který film se budeme koukat. A protože si můžeme vybrat, jsme odpovědni i za své činy"

Dá se totéž říci o šachovém computeru, který si může vybrat příští tah? Pokud ne, tak proč? Pokud ano, pak i počítač má svobodnou vůli

Počítač si nemůže vybrat svůj příští tah. Ten ho vždy vybere na základě přednastavených kritérií a pravidel.