Magie pohádek pro život

Blíží se vánoce. Tradiční čas pohádek. Z děr nevylézají hadi a štíři ale aktivisti, kteří útočí na to, co pohádky představují. Chtějí pošlapat podstatu pohádek a také vztahu mezi mužem a ženou.

Ano, jsem už dávno dospělý muž. Asi bych neměl lpět na pohádkách ani tom, co před­stavují. Z pohádek se ale nedá vyrůst. Zůstávají v nás i v dospělosti. Můžeme je pouze v sobě potlačit a s nimi zničit i kousek toho pěkného z dětství. Proč? Protože jsme se zklamali. Život není jako pohádka – život dokáže bolet a zraňovat. Kolem nás nepobíhají krásné panny ani se neprojíždějí princové na bílých koních.

Přesto pohádka je zázrak. Je to zkušenost tisíců generací o tom, co je dobré, co má smysl, co je zlé, i jak to zlé překonat. Je to zkušenost zafixovaná ve formě archetypů v našem nevě­domí. Nežijeme v pohádce, ale měli bychom jít za pohádkou v našem srdci. Tak dáme svému životu smysl. Opustíme-li svět pohádek, umřeme již za života.

Sněhurka leží ve své skleněné rakvi a čeká na polibek od prince. Šípková Růženka spí ve věži a také čeká na svého prince. Princ nakonec přijde, políbí svou princeznu bez toho, aby se nejprve zeptal, zda s tím ona nebohá děva souhlasí ani, zda zanechala písemný souhlas s oži­vo­váním a jinými skoro sexuálními praktikami, jako je líbání.

V pohádkách ale ten muž není nějaký smradlavý chlap z ulice, je to muž představující ideál té spící ženy. Je to přesně ten typ muže, o němž ta žena sní. Je to muž, který se kvůli ní rozhodl vydat na cestu, riskovat svůj život a udělat vše proto, aby ji zachránil. Zdá se vám to genderově nevyvážené? Ale kdepak. Copak bychom my muži dali za to, kdyby nás probudila polibkem krásná žena, o níž jsme dosud jen snili, ale dosud jsme ji neměli možnost poznat? Stěžovali bychom si? Já ne.

Proč Popelka odevzdaně čeká na krásného prince a snáší utrpení od zlé macechy a jejich dcer? Proč mu nejede vstříc a s výkřikem: „Máš mě tady a už mi neutečeš!“ se mu nevrhne po krku. Proč? Protože by princ vzal nohy na ramena a vylekaně by pelášil pryč. Princové jsou totiž tvorové plaší a lekaví. Jsou připraveni na boj s drakem ale nikoliv se zuřivou fúrií.

Navíc Popelka vůbec není pasivní – celé to je v její režii. To ona jede za princem, okouzlí ho a přiměje ho, aby si ji vzal. Napsat o české popelce v podání nádherné Libuše Šafránkové, že je pasivní, to je holá pitomost. To princ je ten pasivní prvek – on se veze. On právě potkal ženu, o které všichni muži sní, a on nemá jinou možnost, než se do ní zamilovat a žít od té chvíle jen pro ni.

Popelka je dívka, na níž neútočí zlý mužský princip, ale kupodivu zlý ženský princip – zlá macecha a její dcery – skryté čarodějnice. Příchod prince do jejího života ji dává sílu vymanit se z jejich moci. Samotná je slabá ale spolu s princem má sílu změnit svůj osud.

Krásná princezna Slavěna stojí před dračí slují a odevzdaně čeká, až ji slupne drak. Machi­stičtí loupeživí rytíři to z bezpečné vzdálenosti pozorují a smějí se. Nikdo z nich není ochoten se za princeznu bít a obětovat. Možná, kdyby jim pan král dal nejprve celé království a princeznu pro potěšení k tomu, tak možná… – ale i tak spíše ne.

Náhle přijíždí on rytíř na bílém koni a v zářivé zbroji – princ Bajaja. Doposud byl pro princeznu jen pouhý šašek, ten, co jí přináší květiny, ten, jemuž se mohla svěřit, když jí bylo těžko – sotvaže kamarád. Netušila, že v šatu blázna skrývá se princ – princ, který se rozhodl pro ni postavit se zlé sani, a položit pro ni třeba i svůj život.

Proč se princezna sama nepostavila zlé sani? Proč čekala na prince? Ano, princezna Xena a možná i Xénie by to určitě zvládly, ale to by už byla jiná pohádka. Nemusela by být špatná, jen by byla jiná. Kolik žen by bylo raději princeznou Slavěnou a kolik princeznou bojovnicí? Ne každá žena chce mít svaly. Princezna Slavěna získala víc – poznala muže, jemuž je cennější než jeho vlastní život.

 Ženy nemusí v pohádkách vítězit silou ale prostě jen tím, že jsou ženami. Není to pasi­vita. Je to síla, která uvádí do pohybu jinou sílu. Muž bez ženy je slabší než žena. Může být hrubý i násilný, ale uvnitř je to slaboch. Žena bez muže se stává čarodějnicí, která nenávidí všechny a všechno. Ve spojení muže a ženy je síla. To nám říkají pohádky.

Ženy často muže, kteří nejsou dost princ, přehlíží a pohrdají jimi. Od toho je tu pak ten hloupý český Honza – outsider, který ve skutečnosti není tak hloupý, jak vypadá, je dost silný, aby i bez zářivé zbroje praštil přes hlavu draka tak, aby ho přešly chutě na krásnou princeznu. Na­konec se stane králem, a když ne, alespoň si přivede ze světa do chalupy dívku svého srdce.

Rádoby odborníci na pohádky (a v podstatě na cokoliv) tvrdí, že bychom měli pohádky dětem vysvětlovat. Když jsme jim půl hodinu četli nějakou genderově nevyváženou, sexistic­kou, stereotypní, monokulturní pohádku, měli bychom další půlhodinu dětem vysvětlovat, jak by to v té pohádce mělo být správně, dokud by dítě únavou neusnulo či spíše nezemdlelo.

Opak je pravdou. Není co vysvětlovat. Když my nebo naše děti sledujeme či posloucháme nějakou pohádku, je to jen o tom, zda to rezonuje s tím, co se skrývá v našem nevědomí nebo ne. Není to třeba jakkoliv křivit a znásilňovat vysvětlováním, jak by to mělo být správně (dle našeho mdlého rozumu). Děti jsou dost chytré na to, aby přišly na to, co je správné a co ne. To jen dospělí ve své pýše a nadutosti na to zapomínají.

V životě by muži chtěli krásné princezny a dívky zase krásné a bohaté prince. To jsme si odnesli z pohádek. Na spoustu věcí na pozadí jsme ale zapomněli. Například není všechno zlato, co se třpytí a občas je i sůl nad zlato. Muž v luxusním bouráku nemusí být princ, ale jen loupeživý rytíř. Kamarád (co by asi taky rád, ale má smůlu) může mít v sobě ukrytého hloupého Honzu, co má potenciál stát se králem. Muž chtěl krásnou a něžnou princeznu a po svatbě se diví, co si to vzal za čarodějnici, která z něj pomalu ale jistě vysává život (a peníze).

Ženy pro šťastný život potřebují prince a muži své princezny. Většinou se ale spokojuje­me s lacinou (a přitom až neskutečně drahou) náhražkou. Pokud bychom čekali na ideálního partnera, strávili bychom celý život v čekárně. Princové ani princezny neleží v životě skladem, nejsou ani k okamžitému odběru ani se nedají koupit na úvěr. Loupeživých rytířů, dra­vých saní a děsivých čarodějnic kolem nás, bohužel, pobíhá víc než dost.

Máme tak na výběr dvě možnosti. Buď budeme naše nepříjemné zkušenosti ze života pře­nášet na pohádky, budeme se je snažit pseudovědecky měnit, cenzurovat, násilně vytvářet „moderní“ LGBT pohádky, nebo naopak se to pěkné a poučné z pohádek pokusíme přenést do života. Budeme se snažit být skutečnými princi – rytíři, princeznami, abychom si mohli vážit sami sebe. Když nás život skřípne do role Popelky nebo hloupého Honzy, nevzdáme se a nepromarníme svůj potenciál stát se králem či královnou. K tomu ale musíme vyslechnout volání, který nutí kaž­dého pohádkového hrdinu vydat se na cestu.

Viz také: Není rytíř jako rytíř, Zakažme dětem pohádky!