Hra na válku

22. dubna 2018

Chemický útok v Sýrii. Jsou pochybnosti, zda se opravdu stal nebo ne. Pokud se stal, je otázkou, kdo ho má na svědomí. Mocní tohoto světa ale mají jasno. Výsledek: na Sýrii letí 105 raket bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN.

Moderní válka má charakter trestné výpravy. Stačí dobrá záminka. Ti zlí mají chemické či dokonce jaderné zbraně hromadného ničení. Ti zlí použili chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu – to je nehumánní. Pokud do lidí jen stříleli, trhali je granáty, bombami, pálili je či mučili je, dalo se to tolerovat, ale zabíjet je chemickými zbraněmi, to je nepřijatelné.

Stačí podezření, že došlo k chemickému útoku (důkazy sice nejsou – určitě ale existují, jen jsou tak tajné, že o nich nikdo neví), a celý západní svět se najednou stává jednou velkou morální autoritou, která žádá, podporuje či alespoň schvaluje humanitární bombardování suverénní země bez souhlasu BR OSN. K čemu také? Vždyť se jedná o konání dobra.

Rakety doletí na cíl. Nějaké cíle jsou zničeny – továrny na smrt, skladiště chemických zbraní, tajné laboratoře apod. Kupodivu po útoku 105 raket se nikde nepíše, že se ze zasažených cílů neuvolnil oblak chloru nebo jiného bojového plynu, jak by se dalo očekávat. Žádná lidská ani ekologická katastrofa se nekonala. Jako by snad útok na zasažené cíle neměl za cíl potrestat zloduchy, ale naopak dokázat jejich nevinu.

Během několika chvilek se utratila spousta peněz. Daňoví poplatníci mohli s potěšením sledovat, jak jejich peníze byly efektivně využity. Výrobci zbraní si mnou ruce a těší se na nové zakázky od svých vlád, aby se efektivně využité zbraně nahradily novými ještě efektivnějšími. Politici mohou být naplněni pýchou, jak silná je jejich zem či společenství, jehož jsou součástí, a jak skvěle dokáže chránit hodnoty, jako jsou mír, demokracie, svoboda a bránit bezpráví ve světě. OSN sice souhlas nedala, ale v podstatě když mlčí, souhlasí.

Zloduši byli humanitárně zbombardováni a zastrašeni, aby už své zločiny skutečné či domnělé víckrát neopakovali. Protože byly vystřeleny jen chytré rakety, životy civilistů a těch hodných byly ušetřeny, protože dnešní chytré zbraně mají na to senzory.

Vznikla nepříteli škoda? Ano – nějaká mu určitě vznikla. Bylo by zajímavé vědět, zda byla vyšší než minimálně sto miliónů dolarů, kolik stály vystřelené chytré rakety. Jedna strana tvrdí, že všechny úspěšně dosáhly cíle a zničily ho. Druhá strana tvrdí, že i svými mnohem méně sofistikovanými zbraněmi 71 hodných a chytrých raket zničila. Kde je pravda?

Četl jsem, že mohutné humanitární bombardování Srbska armádami NATO, zničilo srbské armádě za celou válku celkem 14 obrněných vozidel. To jsou tedy opravdu hrozné ztráty – to by možná ustála i naše armáda zvláště, když by nepříteli jako první nabídla ty ne zrovna boje schopná vozidla. Zdá se, jakoby hlavním cílem moderní války nebylo zničit cizí armádu, ale spíše poničit infrastrukturu v zemi a utratit, co nejvíc peněz.

Boj proti terorismu – vznešené poslání. Člověk by čekal, že moderní armády dokáží smést „špatně“ vyzbrojené, „špatně“ vycvičené polovojenské jednotky s „nízkou“ morálkou během několika málo dnů či týdnů. Opak je pravdou. V novinách se objeví tu a tam zpráva o velmi úspěšném útoku spojeneckých letadel, jejímž výsledkem bylo zabití nějakého (ne)známého teroristy a třeba dalších dvou jeho spolubojovníků. Když je náhodou zabitých víc, zjistí se, že šlo o civilisty – třeba svatebčany.

V roce 2003 došlo k vpádu vojsk USA a jejich spojenců do Iráku. Jednou se záminek bylo spojení mezi Irákem a teroristickými útoky 11. září 2001. To ale nebylo nikdy prokázáno. Všichni útočníci pocházeli ze zemí, s nimiž udržovaly Spojené státy dobré vztahy, jako je Saúdská Arábie – na tu se ale neútočilo. Nebylo také prokázáno, že by Irák podporova Al-Káidu. Neprokázala se ani záminka, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení.

Vojenská akce USA nepřinesla Iráku svobodu, mír ani demokracii. Vedla jen k chaosu, rozvratu a smrti a utrpení statisíců lidí. Vedla k rozpoutání občanské války mezi šíity a sunnity. V Iráku žilo před americkou invazí v roce 2003 asi 1,5 milionu křesťanů. Dnes jich zde zůstalo méně než půl milionu. A podle některých odborníků je pravděpodobné, že v Iráku nezůstane za dalších 5 let jediný křesťan. Skvělý to výsledek tažení proti islámskému terorismu.

Válka proti zlým diktátorům či teroristům nepřináší kýžené ovoce. Místo jednoho diktátora se objeví jiný, místo demokracie vítězí islámisté. Místo pořádku a klidu se rozšiřuje chaos a zkáza. Trestná výprava na Irák neporazila radikální islamisty, ale zrodila Islámský stát. Říznutí do nádoru nepřineslo uzdravení, ale metastázy, masovou migraci a transport islámu do západního světa a tragédii pro křesťany, kteří patřili k původnímu obyvatelstvu Blízkého východu. Je to, jako bychom se rozhodli pěstovat si své nepřátele a ještě si je pozvali domů, abychom také dříve nebo později poznali, co je to válka.

Je pěkné vést válku na dálku. Na jednom konci světa se v klidu vyrábějí zbraně, aby byly použity na druhém konci světa. Obrovské vojenské koncerny si mnou spokojeně ruce – byznys jen kvete. Jen víc lokálních bojišť. Jen víc trestných výprav. Mír v Sýrii? Proboha proč? To je přece skvělé místo, kde se utkat s Ruskem. To by ale byly zbrojní zakázky – nejen pár ubohých raket. Což takhle Ukrajina? Tam už se ta válka s Ruskem skoro povedla. Nebo co vyvolat válku v Pobaltí?

To všechno je ale jen taková „hra na válku“. Dokážete si představit skutečnou válku? Jak asi dlouho by trvalo vystřílet ty skvělé chytré a hlavně drahé rakety, kdyby nějaká ta dobře udržovaná lokální válka se změnila na válku globální? Bylo by ještě nějaké zázemí, kde by se daly vyrábět? Vyrobit sofistikované zbraně není možné tak snadno, jako se dal za WW2 přeměnit závod na výrobu traktorů v závod produkující jednoduché ale funkční a efektivní tanky. Stačí, aby selhal jeden dodavatel, a nebude ani raketa ani letadlo ani tank.

Pokud by se lidstvo nezničilo jadernými a jinými zbraněmi hromadného ničení hned po začátku globální války, určitě by všechny státy měly těžce poničenou infrastrukturu: Nebyly by zbrojní koncerny, nebyly by letiště, nebyly by velké elektrárny, nebyly by velká města, nebyla by elektřina, telekomunikace, palivo, jídlo ani voda. Dokázali bychom v takém světě přežít? Jak by naše děti přežily bez internetu a my bez televize? Málokdo si to uvědomuje, ale pouhé tři dny bez elektřiny, dodávek tepla či vody ve velkém městě zvláště v zimě by lidi přimělo k rabování a nepokojům.

Podaří-li se nám vyhnout se globální válce, dokážeme se vyhnout válce v ulicích – Staroevropané proti Novoevropanům? Tam nám určitě nepomohou chytré rakety, letadla ani humanitární bombardování. Představme si, že se Francie, dříve či později, stane první islámskou evropskou zemí s jadernými zbraněmi. Dojde k tomu po dobrém nebo po zlém? Co to bude znamenat pro ostatní země?

Myslíte si, že Evropané, kteří bojovali po staletí v mnoha válkách proti sobě, dokáží se spojit proti společnému nepříteli?

Francouzi zradili a nechali padnout Československo, a pak se ještě divili, že se po jejich zemi prohánějí původně české tanky s německou osádkou uvnitř. Navíc ještě napadali české vojáky, kteří utekli do Francie, aby mohli bojovat proti Německu, že ta válka vlastně vznikla kvůli nim. Myslíte si, že by Francouzi bojovali za Čechy dnes?

Němci, kteří se tak stydí za svou nacistickou minulost, že by nejraději svůj vlastní národ zahubili, myslíte si, že cítí lítost za to, co provedli Slovanům? Nemám ten pocit. Myslíte si tedy, že by bojovali za Česko, Slovensko či Polsko?

Jsme pro západ dobří a užiteční spojenci, kteří by se snadno mohli ocitnout v první linii války s Ruskem jako postradatelní. A to i přesto, že proti Rusku na jeho vlastním území, může chtít bojovat jen Napoleon, Hitler nebo blázen.

Často se mluví o kolektivní obraně Evropy, že migraci a jiné problémy jinak řešit nelze. Já to však vidím trochu jinak. Pro obranu země je v prvé řadě nutná ochota a schopnost jejich občanů ji bránit, v druhé řadě je to ochota a schopnost armády bránit svou zemi, na třetím místě je to spojenectví s nám blízkými zeměmi, teprve na čtvrtém místě je to účast v nějakém vojenském paktu a až na posledním místě je to jakási společná fiktivní obrana Evropy.