Občan, ovčan nebo stádo?

„Kvóty jsou pro nás nepřijatelné!“ volají naši politikové.  Komu jsou ale ta slova určena? Nám občanům, abychom se uklidnili, nebo politikům v Bruselu?

Třeba nám již brzy řeknou: „My jsme byli proti, ale oni nás (zase) přehlasovali. To je ta (EU) demokracie. Nedá se nic dělat. Občané, ale nebojte se! Dostaneme jen několik tisíc pečlivě vybraných muslimů, které v Německu (Francii, Belgii, Švédsku, …) nechtějí.“ Jak se pak zachováme? Jako občané, ovčané nebo stádo?

Je zajímavé, že občané západních států přijali mezi sebe lidi z muslimských zemí celkem bez většího odporu. Jak je to možné? Jsou to lepší lidé než my? Mají více soucitu a porozu­mění než my? Mají více bohatství, a proto se o něj cítí potřebu podělit s chudými? Důvěřovali více svým politikům a vládám než my? Je to tím, že od 2WW nepoznali diktaturu? Ukolébáni dlouhodobým mírem, prosperitou a spotřební společností ztratili pud sebezá­chovy? Podlehl západ archetypálním ideám a začal budovat utopickou společnost založenou na huma­nitě, lidských právech pro (zcela) všechny a sociálním inženýrství? Stala se jejich společnost příliš složitou, neschopnou řešit problémy a směřující ke kolapsu?

Zřejmě od všeho trochu. Francie a Anglie se zřejmě staly obětí své ještě nedávné kolo­niální politiky. Německo zase potřebovalo lacinou pracovní sílu. V každém případě změny postupo­valy nenápadně. Dokud žily a pracovaly v západních zemích pouze skupinky muslim­ských emigrantů, kteří si dobře pamatovali, jak se měli ve své domovině, vše fungovalo. Kapky oleje na hladině vody se však nemají příliš tendenci mísit s vodou, voda nepovažuje olej za vodu a olej se necítí býti vodou. Jako se olejové kapky na hladině vody slévají v jednu velkou, skupinky přesídlenců se silou soudržnosti slily v masu a objevil se problém.

Lidé smýšlejí jinak jako jedinci, jinak jako členové skupiny a jinak jako masa. Není to ale bohužel tak, že víc hlav znamená víc rozumu – právě naopak. Masa je hloupější než lidé, kteří ji tvoří. Masa moc nepřemýšlí, ale spíše jedná podle svých emocí, kolektivních vzorů jednání vyjadřujících primitivnost a násilnost a podle pokynů lidí, kteří nemají svědomí, skrupule a dokáží toho využít. A co je nejhorší – masa nemá svědomí.

Když nějaký křesťanský kazatel mluví o lásce k bližnímu, zdá se, že mluví o lásce ke všem lidem bez rozdílu. To však nikdy v historii takhle neplatilo. Bližní byl vždy někdo, kdo je poblíž – člen rodiny, skupiny, společenství, národa. V uzavřené skupině řídící se vlastními pravidly je to ještě více zřetelné. Ublížit někomu mimo skupinu, člověku jiného vyznání se nepovažuje za hřích. Tak se mohou spolu setkat dvě skupiny, jedna milující „všechny“ a druhá milující „své bližní“. Jak jejich střet asi dopadne?

Davy běženců, ať už se nacházejí na pochodu, zablokovány na uzavřených hranicích nebo uzavřené v uprchlických táborech vykazují shodné znaky. Lidé v davu jsou popudliví a jejich nálada se rychle mění. Dav nemyslí racionálně, sympatie se obratem mění ve zbožnou lásku, antipatie přechází v hlubokou nenávist. Běženci se netouží rozpustit z davu v zemích, jimiž procházejí a bezpečně tam přežít, než se situace v jejich zemích zlepší natolik, aby se mohli vrátit. Tato masa proudící různými potůčky se chce slít do velké kapky, která už tam někde v dáli existuje a s ní vytvořit moře, které pohltí kulturu ne-bližních.

Soucit lze mít jen s lidmi, kteří nejsou součástí tupé agresivní masy – s těmi, kdo se od ní distancují. Věřím, že většina migrantů nejsou ve své podstatě špatní lidé. To však nebyli ani Němci před nástupem nacismu. Když se ale nechali pod vlivem této ideologie změnit na „nad­lidi“, byli schopni páchat zvěrstva s odůvodněním, že jen plnili rozkazy a vůli jiných. Když člověk jednou podlehne blouznění masy, jen těžko se z něj stane opět rozumný jedinec.

Pokus o vynucené kvóty se může představitelům EU jevit jako dobrý nápad, jak rozpustit masu v neškodné skupinky, ale v podstatě se nejedná o vyřešení problému ale jeho oddálení. Je to jako léčit nádor rozšiřováním metastáz. Léčení masy výměnou jejich nelegálních jedinců za „legální“ na psychologickém principu chování masy nic nemění.

Co zbývá? Západní Evropě je těžko něco radit. Na to, kde jejich soudruzi udělali chybu, si musí přijít sami. Stejně by hlas hloupých a zaostalých z vý­chodu neposlouchali. Můžeme se pouze pokusit nejít cestou, která vede ke vzniku no-go zón, omezování svobody slova a práv vlastních občanů v zájmu vyšších idejí multikulturalismu.

Naši politikové cítí náladu ve společnosti a nechtějí si ji zcela znepřátelit. Ve chvíli, kdy však odjedou do Bruselu, stanou se členy jiné skupiny. Tito bližní se jim mohou po chvíli jednání stát bližnějšími než jejich občané. To je velké riziko. Stanou se z nich moudré horákyně a pokusí se uchlácholit občany nějakými rádoby racionálními argumenty, že je důležité si neznepřátelit EU, že potřebujeme jejich korumpující dotace, že bychom mohli přijít o trhy, na něž jsme navázáni, že bychom bez nich padli do rukou zlého Ruska apod. Když k tomu přidají pár slibů, že bezpečnost v zemi nebude nijak narušena, z občana se může stát ovčan a z ovčanů stádo, které půjde pokorně na porážku.

Proklamace politiků jsou jedna věc – ty mají za úkol nakrmit uši voličů, činy jsou věc jiná. Nenápadné zákony o inkluzi ve školství, o utvrzování o stereotypech ve vztahu k men­ši­nám, novelizace zákona o hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, pravidla politické korektnosti, to vše nám nenápadně postupně omezuje svobodu slova. Probíhá zde nákaza nebezpečným virem, který může přeměnit EU ze společenství svobodných demokra­tic­­kých států na jakousi zastupitelskou diktaturu potlačující svobody jednotlivých států a jejich občanů ve smyslu: „Chtěli jste sem, tak teď poslouchejte!“

Víc hlav v Bruselu neznamená víc rozumu. Systém vytvořil systém, který replikuje sám sebe a svou složitostí připravuje vlastní záhubu. Zdraví se prozatím nechce a léky se nehle­dají. Pro nás občany V4 to znamená, pozor na naše politiky, které může nakazit virus EU. Co se týká emigrantů, prozatím je pro nás důležitější, než neochvějná víra v naše politiky v EU to, že k nám emigranti opravdu, ale opravdu nechtějí – a to ani ti křesťanští – raději půjdou za svými muslimskými bratry do Německa, než aby snášeli nedůstojné a špatně honorované podmínky v Česku a dalších zemích V4.

Otázkou stále zůstává, kdo se postaví hordám emigrantů. Nyní chtějí „jen to správné“ Německo, správnou Francii, Belgii, Švédsko, Anglii. Pak však budou chtít víc. Jejich masová psychologie násilí je víc než zřejmá. A nic na tom nezmění, že několika z nich papež umyje nohy nebo si 12 vyvolených odveze sebou do Říma. Tohle se asi neukecá. Láska k bližnímu to nespraví. Občané EU stále toho mají hodně, co ztratit, než aby se postavili na odpor. Teprve zoufalství lidi motivuje k činům. Teprve strach a beznaděj vytvoří masy, aby se postavily masám. Pak však už teče krev a zločiny se dějí na obou stranách.

Nechceme-li být ani stádem, které jde na porážku, ani stádem, které dupe, kope a ničí vše kolem sebe, musíme dbát na to, abychom si byli dobře vědomi toho, co se děje kolem nás, abychom se včas proti tomu dokázali postavit a nenechali se opít rohlíkem. Zkusme dát ještě šanci demokracii. Musíme si být vědomi toho, jaké hodnoty chceme hájit, kdo je přítel a kdo už ne. Budeme-li připraveni se bránit a dáme-li to řádně najevo, je stále ještě naděje, že nebudeme muset o svou svobodu znovu bojovat.