Nějakým nedopatřením jsem si na youtube pustil video, kde dva mladí youtubeři, co všechno vědí, ve všem mají jasno a netají se obdivem k vlastní inteligenci, mluvili o podstatě alternativní léčby. Homeopatie = placebo, akupunktura = placebo atd.
Pokud se prý chcete zbavit bolesti zad pomocí akupunktury, nepotřebujete k tomu žádného specialistu na akupunkturu. Stačí napíchat jehličky kamkoliv do zad a bolest zmizí. Je za tím totiž jen sugesce a placebo. To mě zaujalo. Do tohoto experimentu bych šel. Tedy, aby bylo jasno, já bych píchal ty jehličky a oni by si nechali ode mne léčit záda.
Nejsem žádný specialista na akupunkturu, ale podle nich to prý nevadí. Shodou okolností ale toho dost vím o tlakových a citlivých bodech. Dát mi do ruky jehličky a nechat mě, abych je použil dle vlastního uvážení, by asi nevedlo k tomu, že by je přestaly bolet záda, ale určitě by zapomněli na to, v kterém místě je původně bolely.
Placebo je používáno jako kontrolní vzorek při testování účinnosti léků. Pokud testování ukáže, že účinnost placeba je stejná jako testovaného léku, je lék považován za neúčinný. Na placebu je však stále zajímavá jedna věc – že minimálně po nějakou dobu, dokáže zlepšit stav pacienta. Jak je to možné?
Lékaři ani vědci se většinou tento efekt vůbec nepokoušejí vysvětlit. Za to pohrdavě říkají: „To je jen placebo efekt.“ Je to pokus něco vysvětlit tím, že pro to vymyslíme slovo. „Placebo efekt je jen sugesce,“ můžeme také slyšet, což je pokus vysvětlit jedno slovo pomocí jiného.
Pokud jsme jen biologická těla produkující myšlení a iluzi vědomí, nemělo by nás nic, co na naše buňky nemá přímý chemický vliv nijak ovlivnit a to ani naše myšlení. Placebo efekt nám říká, že nejsme jen těla. Máme duši, která není pouhým vedlejším produktem činnosti těla a mozku. Je schopna činnost těla ovlivnit pozitivním i negativním směrem.
Lékaři dnes už přiznávají, že více jak 70% nemocí má psychosomatickou příčinu. Psycho (duše) působí na soma (tělo) a může být příčinou nemoci. Problém, kterým se trápí naše duše, se dříve či později změní ve fyzickou nemoc. Přesvědčíme-li svou mysl, že je to možné, je také schopna spustit velmi účinné léčebné procesy v těle.
Je popsána řada případů lidí v těžkém stadiu stadiu nemoci, u nichž došlo k náhle remisi nemoci v době, kdy už pro ně z lékařského hlediska nebyla naděje na vyléčení. Došlo k tomu na základě jakéhosi spirituálního zlomu, který nastal v jejich mysli. V některých případech došlo u nich k vyléčení v průběhu jen několika dnů či hodin. Bohužel, stejně jako lékařká věda nemá příliš tendenci zkoumat podstatu placebo efektu, nezajímají ji moc ani případy spontánního vyléčení lidí. Jsou to prostě černé ovce, které se oddělily od stáda. Nezemřely podle pravidel.
Nemoc se často jeví jako hlas duše, který člověk nechtěl či nechce slyšet. Alopatická medicína je mocná ale zároveň nebezpečná tím, že člověku, který nechce slyšet, pomůže hlas duše umlčet, přehlušit. Výsledkem je, že nedojde k vyléčení, ale jen získání času, než se nemoc, třeba v jiné formě, vrátí. Člověk se stává trvalým zákazníkem farmaceutických firem, které na jeho vyléčení určitě nemají zájem.
Známý lékař Deepak Chopra na otázku, zda bude někdy existovat lék na rakovinu řekl: „Kdyby bylo možné, aby pacient podpořil léčbu zevnitř, to by byl ten lék na rakovinu.“
Představme si situaci, kdy by pacient dostával dvě stejně vypadající pilulky. Obě by měly stejnou chuť a, pokud možno, i charakteristickou vůni. V jedné by byla alopatická účinná látka a v druhé placebo. Pilulka s alopatickým lékem by sice obsahovala silnou účinnou látku ale, jak je bohužel obvykle, měla by také řadu nežádoucích vedlejších účinků, které by se časem kumulovaly a poškozovaly zdraví pacienta. Otázkou je, zda by bylo možno omezit dávky alopatické látky ve prospěch placeba. Naučila by se mysl pacienta spouštět léčivou reakci těla jen na základě shodné chuti a vůně léku, díku čemuž by organismus nebyl nadměrně zatěžován nežádoucími vedlejšími účinky léku?
Často se tvrdí, že léčivý účinek placeba je jen dočasný. Na tom tvrzení je hodně pravdy. Proč tomu tak je? Vidím dva důvody. První je, že účinek placeba zmizí, jakmile je lék či léčba zpochybněna. Pacient se dozví, že ten lék, který požil, neobsahuje žádnou léčivou látku, a tudíž v jeho účinek přestane věřit. Nastane tzv. nocebo efekt (lat. „uškodím“) – pozitivní účinek se ztratí a pacient, který se cítí podveden, se cítí o to hůř. Placebo efekt tedy může být silnější, když v něj věří nejen pacient ale i lékař, který ho podává.
Nocebo efekt je stejně silný nebo silnější než placebo efekt. Jsme mu, ať už si to uvědomujeme nebo ne, vystaveni mnohem více než placebo efektu. Lékař vám řekne: „Je mi líto vaše nemoc není léčitelná...“ nebo „Můžeme vám prodloužit život jen za cenu, že vám...“ Když se svěříte svým blízkým, že máte tu a tu nemoc, hned mají jasno, jak to s vámi dopadne. Dopředu vás i vaši mysl programují na to, co se s vámi stane. Projeví vám soucit, o který nestojíte, což je také forma nocebo působení na vás. Kdybyste jim řekli, že chcete zkusit nějaký jiný způsob léčby, hned vám řeknou, ať si neděláte nějaké naděje, a zasvěceně vás ujistí, že vám to stejně nepomůže. Holt, musíte se s tím smířit.
Pokud byste stále nebyli přesvědčeni o síle nocebo efektu, přečtěte si příbalový leták k nějakému léku – určitě tam najdete nějaký nežádoucí efekt, který se u vás projeví. Proto je to také psáno malým písmem. Bojíte-li se, že dostanete chřipku a chcete se nechat očkovat, přečtěte si někde, co taková vakcína obsahuje. Už se pak nebudete tolik bát chřipky ani koronaviru jako té vakcíny.
Druhý důvod, proč účinek placeba bývá jen dočasný, vidím v tom, že, podobně jako alopatické léky, necílí na příčinu nemoci ale jen na její symptomy. To pomůže, ale zřejmě nestačí.
V případě placeba a noceba to, co nám pomáhá cítit se lépe či hůře, jsou naše představy. Na tom se asi všichni shodneme. Kdybychom je dokázali lépe ovládnout, možná bychom měli nástroj, kterým bychom dokázali podpořit léčbu nemoci zevnitř. Uvědomme si, že lékaři nejsou odpovědni za naše nemoci ani zdraví. To jen my.
S použitím knihy: Goswami, A.: Kvantový doktor. Olomouc 2014.
