Lidské zdraví není zajímavé. Když ho máte, obvykle si ho nevážíte. Teprve, když onemocníte, poznáte jeho cenu. Ve staré Číně rodinný lékař pečoval o rodinu a staral se, aby neonemocněla. Když přesto někdo z rodiny onemocněl a on nedokázal obnovit v jeho těle harmonii, byl to špatný lékař.
V západní společnosti zdravý člověk není pro lékaře zajímavý. Zajímavým se stane, až onemocní. V té chvíli se však stane zajímavým nejen pro lékaře ale i pro farmaceutické firmy a všechny organizace, jimž může přinést zisk. Cílem ale není pacienta vyléčit a vrátit ho do života, ale co nejvíc na něm vydělat. Nejlépe z něj udělat celoživotního zákazníka farmaceutického průmyslu.
Medicína léčí symptomy, potlačuje bolesti, zmírňuje akutní stavy, ale také vytváří nové zdroje problémů. Léky mají vedlejší účinky. Rychle potlačí bolest a to, co pacientovi akutně vadí, ale nevyléčí ho. Učiní ho na nich závislým. Pacient brzo pozná, jak hrozné by to bylo léky vysadit – to by už ani nemohl „normálně“ fungovat a žít. Tak raději si přibere nové léky, aby potlačil negativní účinky těch starých.
Pacienti se chtějí léčit, ale ne všichni se chtějí uzdravit. Lékaři také chtějí své pacienty léčit, ale ne všichni mají zájem je uzdravit. Farmaceutické firmy mají eminentní zájem lidi léčit, ale již není tak v jejich zájmu je uzdravit. Přece se nepřipraví o zákazníky. Spíše potřebují lidi nalákat na své nové a skvělé produkty, které odstraní lidem jejich problémy bez toho, aby se na tom nějak museli podílet. Zdraví se nechce – zdraví je špatné pro byznys, a o ten jde přece především.
„Pane doktore, něco se mnou udělejte! Dejte mi silnější léky!“ žádá pacient. Zdraví mu má zajistit někdo jiný, nějaká kouzelná pilulka či léčebná metoda. Kupodivu pacienti s tímto vyhraněným přístupem, že zdraví jim má poskytnout někdo jiný, nejlépe rychle a bez námahy, aby se oni museli na záchraně sebe a svého zdraví podílet, nejčastěji také na své nemoci umírají.
Podobně je tomu s celou společností. Zdravá společnost sice nejlíp prosperuje, ale řadě skupin lidí neposkytuje možnost přijít k penězům tak rychle a snadno, jak by si představovali. Za to nemoc to je příležitost! Nemocná společnost nemá dostatek síly se bránit, dá se snadno vysávat a poskytuje řadě parazitů příležitost k obživě. Co na tom, že nemocný organismus může zemřít? Však platí heslo: Po nás potopa!, nebo ne?
Společnost je tedy třeba nakazit. Uvolnit její kotvy a poslat ji ven z bezpečného přístavu na rozbouřené moře, a když to nepůjde jinak, zajistit, aby bouře přišla do přístavu a zničila vše, co není dobře ukotvené. To vše ve jménu vyšších ideálů a zisku.
Společnost kotví tradice, historie, stereotypy, sounáležitost, morálka. To vše je třeba rozbít – tradice zbořit, historii překroutit – lidé styďte se za své předky! Muž má být mužem a žena ženou? No, to je přežitek – nejsou ženy a muži, dámy a pánové, ale jen to! Nejsme již Češi, Slováci, Poláci, Slované, jsme Evropané (druhé či třetí kategorie?)! Co bylo dřív bílé, by mělo mít neutrálnější odstín hnědé či černé. Pokud jste normální, styďte se! Dnes je in, být jiní! Pak může být hrdí a jít do průvodu!
Západní svět plný nové hrdosti na svou dokonalost ve víře, že dokáže odolat všem nemocem světa, se je rozhodl léčit tak, že se sám nakazí. Chřipka? Wir schaffen das! Rakovina? Sem s ní! Wir schaffen das! Chudoba? Proč ne? Wir schaffen das! Migrace? Ta nás jen posílí! Wir schaffen das! Islám? Tolik lásky najednou? Wir schaffen das!
Nemoc se rozlezla, rakovina metastázovala, chudoby je víc, migrace obsadila hlavní města, Islám se stává převažujícím náboženstvím, byznys běží na plné obrátky, jen to zdraví se nějak nedostavuje. Kdo by ho taky chtěl?
O teroristických útocích už neslyšíme či nečteme jednou za měsíc, jednou za týden, ale několikrát za den – Barcelona, Cambrils, Wuppertal, Finsko. Koho to ještě zajímá? Máme přece doktory, kteří tu nemoc umějí léčit – politiky, policisty, tajné služby... Tak ať léčí tuto nemoc tak, jak se léčí jiné nemoci. Budeme odstraňovat symptomy, zmírňovat bolest (pozůstalých), necháme se upoutat na lůžko a monitorovat. Budeme léčit následky, ale podhoubí, z něhož terorismus vyrůstá, necháme na pokoji. Nebudeme přece někomu kazit byznys. Lidé se musí naučit žít s rakovinou – je to jen daň za "svobodnou" společnost. Že to občas bolí, na to si občané zvyknou – mají přece svoje politiky, aby je uchlácholili.
Směřujeme na západ. Musíme tedy přijmout vše, co nám nabízí – včetně nemocí. Není prý od nás statečné ani solidární, když chceme léčit nemoc ještě dříve, než jsme se smrtelně nakazili. Ale nebojme se. Občané stejně budou ve volbách volit podle toho, co jim politici slíbí. Raději volit sociální „jistoty“, než se bát jakési nemoci, která se u nás ještě ani nazakořenila. Takže příležitost ochutnat trpké ovoce stromu, jehož semínka naši politikové ve snaze zalíbit se těm západním, právě zasívají, určitě dostaneme.
