Mnozí vědci věří, že když budou mít dostatečně výkonné počítače a velmi sofistikované programy dokáží naše myšlení simulovat na počítačích metodou neuronových sítí. Ty se budou schopny samy učit na základě získaných zkušeností.
Lidský mozek bývá považován za důmyslný biologický stroj, který je schopen vytvářet duševní procesy podobně, jako je počítač schopen provádět složité matematické operace. Lidské vědomí je chápáno jako produkt složitých elektrochemických reakcí, které umožňují přenášet a kombinovat informace vstupující do mozku. V důsledku četných zpětných vazeb se pak objeví nová kvalita – vědomí sebe sama a okolního světa.
Vědomí ve smyslu vědomí sebe sama, je fenomén, který se dá jen velmi obtížně postihnout z hlediska studia mozkové tkáně a neurální aktivity. Vznikly sice teorie, které se pokoušely popsat tzv. zrakové vědomí z hlediska možné existence jakýchsi neuronů vědomí, synaptických spojení či jakési formy synchronizované aktivity populací neuronů v různých částech mozku, nicméně jejich přínos pro pochopení fenoménu vědomí prozatím není příliš velký. Idea, že vědomí vzniká vzájemným působením molekul, vyžaduje notnou dávku materialistické víry.
Pro mnoho vědců je vědomí pouze symbolem elektrochemických změn, k nimž dochází v našem mozku, a samo o sobě jeho činnost neovlivňuje. Vědomí se mělo zrodit v průběhu evoluce za účelem řízení nervového systému, který se rozrostl natolik, že se nebyl schopen sám o sobě uřídit. Problémem ovšem je, jak se realizují vědomé reakce zpětně ovlivňující nervové toky. Proč vlastně si máme být vědomi vlivů působících na náš organismus i naší reakce na tyto podněty? Proč nefungujeme jen jako tupý automat? Vysvětlení může být jednoduché. Aktivita neuronů není původcem vědomí, ale spíše vědomou aktivitu odráží.
Dnešní věda dokáže dobře popsat, jak jsou informace proudící do mozku smyslovými kanály rozkládány, ale už stejně dobře nedokáže vysvětlit, jak dochází k opětovnému sloučení těchto na různých místech zpracovávaných informací do jednoho společného vjemu. To, co moderní věda dosud neodhalila, je sjednocující princip. Princip, který by umožňoval sladění činnosti celého mozku k určitému cíli, k vytváření spojitých vjemů, který by umožňoval vznik jedinečného vědomí individua.
Poranění mozku může vést ke vzniku poškození smyslových a motorických funkcí člověka. Může ovlivnit jeho jednání, pocity a uvažování. Může způsobit ztrátu vědomí i smrt. Mozek může být také ovlivněn chemicky podáním různých léků a drog. Lze ho ovlivnit i elektrickým šokem. Při tom všem se bude naše vnímání a vědomí měnit, budeme prožívat příjemné i velmi nepříjemné pocity a možná se u nás objeví i halucinace. Z toho se usuzuje, že mozek je orgán, který produkuje myšlení a ostatní duševní funkce individua.
Sledujeme-li ale nějaký program v televizi, dobře víme, že nevzniká v přístroji, na který se díváme. Poškození některé části televizoru se přitom také projeví snížením kvality nebo i ztrátou obrazu a zvuku. Mozek tedy nemusí být orgánem, který vyšší psychické funkce vytváří, ale může být tím, co jim umožňuje se projevit. Může však existovat něco, co by činnost mozku řídilo? Již v dávnověku lidé věřili, že člověk má duši – něco, co mu umožňuje cítit, myslet a být si vědom sebe sama; něco, co existuje nezávisle na fyzickém těle a po smrti ho může opustit a pokračovat v jiné – duchovní formě existence. Je to však možné?
Pokud lidská duše – psýché existuje, určitě existuje způsob, jak ji popsat a to nejen pomocí náboženských nebo psychologických pojmů. Nemusí to být něco nehmotného, abstraktního a existujícího mimo přírodní zákony, ale může to být něco, co odráží fyzikální realitu tak, jak ji dosud neznáme. Zkoumáním tajemství lidské duše, možná pochopíme podstatu vesmíru, která nám dosud unikala. Podstatu, která dává existenci vesmíru i naší hlubší smysl a vzájemně je propojuje.
Podle knihy: Szeruda, R: Nový pohled na lidskou duši a vědomí.
