Co nám válka na Ukrajině ukázala 2

Stejně tak jako jsem proti dráždění a provokování divokých zvířat a považuji za velmi ne­ro­zumné zahrávat si s těmi velkými, silnými a v případě ohrožení agresivními, byl jsem vždy také proti tomu zahrávat si s ruským medvědem,

i když mnoho politiků se domní­valo, že si to mohou dovolit, protože ruský medvěd je uvězněn v kleci ekonomických vazeb, ekono­mic­kých sankcí a zalekne se zbraní, které jsou na něj namířeny ze všech stran.  

Došlo k tomu, že se ruský medvěd dal do pohybu, vycenil zuby, drápy a zaútočil. Není to pro mne důvod, abych zapomněl na příčiny, proč k tomu došlo. V historii se na příčiny často zapomíná. Tvrdé podmínky Versailleské smlouvy z roku 1919 vedly nebo minimálně přispěly ke vzniku nacistického Německa a politickému zrození Hitlera. I současná agrese Ruska v čele s Putinem má své příčiny. O tom už jsem psal. Můj pohled se řadě lidí nelíbil. Chápu je. Někdo nemá rád, když svět není černobílý.

Když už se ruský medvěd dal do pohybu, je nutno ho zastavit. Přestože vnímám, co Rusko vedlo k útoku na Ukrajinu i to jak k tomu přispěl západ, nepovažuji to za ospravedl­ně­ní ruské agrese ani se nedomnívám, že k tomu mělo Rusko jakékoliv morální právo. Agrese je vždy agresí, ať ji zahájí kdokoliv, a umírání nevinných civilistů je zločinem, který nelze nijak ospravedlnit.

Pokud by se ne­po­dařilo zastavit Rusy na Ukrajině, mohlo by dojít k napadení Moldavska, pobaltských států, válka by se mohla přesunout na hranice Polska či třeba Slovenska, a pak už bychom do ní byli zapojeni přímo. Posílání vojenské pomoci na Ukrajinu, je něco, co válku živí, ale je to potřebné minimálně do doby než dojde k mírovým jednáním. Co mě spíše děsí je, že prozatím žádná strana – Ukrajina, Rusko, USA, NATO, vyjma pár evropských politiků, neprojevila vážnější ochotu iniciovat mírová jednání.   

Jediné štěstí v této válce je, že se Rusku nedaří. Vojenská operace Ruska na území Ukra­jiny nejde podle plánu. Je spousta diskuzí o tom, co za tím vězí. Tolik geniálních stratégů muselo tuto operaci plánovat a ono to nefungovalo podle jejich před­stav. Kde udělali soudruzi chybu, pokud to ještě byli soudruzi?

Kde udělalo ruské vrchní velitelství včele s Vladimírem Putinem chybu? Nejspíše uvěřili své vlastní propagandě a dezinformacím. Uvěřili, že to půjde samo, bez odporu a ještě budou vítáni jako osvoboditelé. Možná věřili, že stav jejich armády je lepší, než stav jejich společ­nosti. Ono to, co je vidět na přehlídkách a zbrojních veletrzích nemusí odpovídat tomu, co je k vidění v kasárnách. Pýcha předchází pád.

Myslím si, že vojáci a jejich velitelé, kteří vstoupili na území Ukrajiny jako první, nebyli neschopní. Byli jen neschopni všeho. Ukrajince vnímali jako jim blízký národ kulturně i řečí. Mnoho ruských a ukrajinských rodin je provázaných stejně jako my se Slováky. Možná proto neměli dostatek porozumění pro rozkazy ze svého vrchního velitelství. Svou roli ale nej­spíš se­hrála i laxnost hlavně v logistice.

Že ruská společnost mlčí? Schvaluje válku? Z části ano. Minimálně z průzkumů ruských médií to tak vypadá. Ruské matky si ale dříve nebo později všimnou, že jejich synové umírají a jsou mrzačeni ve válce, která má s ochranou jejich vlasti čím dál tím méně společného. Ta doba možná ale ještě nenastala. Prozatím neumírají ve velkém synové Moskvanek ani žen z jiných velkých ruských měst ale synové matek z chudých míst a oblastí, kde i lišky se bojí dávat dobrou noc.

Rodiče a příbuzní mrtvých vojáků mohou si nyní jen šeptat, jak a kde jejich syn, bratr či manžel zemřel, ale jednoho dne začnou mluvit nahlas a toho se bojí každá vláda – i ta ruská. Na začátku propagandě může uvěřit i její tvůrce, na konci už jí nevěří nikdo.

Ochota vojáků umřít ve válce není ani tak dána jejich profesionalitou, výcvikem či vynu­ce­nou poslušností, ale spíše ochotou obětovat se a prolít krev za svou zemi. Tato válka ze strany Ruska, i když to jejich politikové a propaganda mohou tvrdit, není válka na obranu jejich vlasti. Není to nová Velká vlastenecká.

Obránci Ukrajiny bojují velmi efektivně, disciplinovaně a odhodlaně, i když jsou to často jen branci. Tito mladí muži opravdu brání svou zemi a vlast. Nejspíš si to nikdy nepřáli, ale situace je přinutila. Pro každou zemi je proto určitě dobré, když má nejen brannou povinnost, ale i vycvičené brance. To je poučení i pro nás. Raději půlroční výcvik (třeba i dobro­volný) pro mladé muže i ženy, než při prvním ohrožení běžet zaprodat vlastní zemi jiné velmoci, aby zde postavila své vojenské základny.

Ukrajinská krize ukázala nesmyslnost snah o omezení legálně držených zbraní. Lidé, kteří schopni efektivně a odpovědně použít zbraň, jsou v takové krizové době národním pokladem. Odzbrojovací politika EU vůči vlastním občanům, se vůbec nezabývala rizikem kon­fliktu, jaký nastal na Ukrajině. Jejím cílem bylo spíše, pod záminkou boje s kriminalitou a tero­ris­mem, znemožnit občanům vzpouru proti systému, který je krok za krokem omezuje a dostává do područí svých vlád, politiků a nadnárodních korporací.

Velmi důležitým se v této válce ukazuje zbrojní průmysl. Staré zbraně ze skladů pomalu ale jistě docházejí. Nové zbraně ale něco stojí. Jsou sice lepší a dokonalejší, ale vyrobit je není žádná sranda. Trvá to. Potřebujete spoustu komponent a moderní elektro­niky. Nikdo už nevy­rábí tanky tak jako Rusko za velké vlastenecké války, že závod na výrobu traktorů den ze dne přemění na výrobu tanků. Válka bez nábojů a střeliva se vést nedá.

Přestože Rusko utrpělo v bojích na Ukrajině těžké ztráty, není to důvod k radosti. Ruští velitelé, kteří se "neosvědčili", pokud nezemřeli, byli nahrazeni za ty ne schopné, ale všeho schopné. Ruské elitní jednotky jsou nahrazovány neslovanskými oddíly. Na frontu mohou zamířit vojáci ze Sýrie či ze Severní Koreje v nesmírných počtech. Tito noví sekáči se už nezastaví – před ničím a nikým, hranice pro ně nic neznamenají.

Nemyslím si však, že tuto válku rozhodnou velitelé, vojáci, dostatek zbraní a střeliva, ale spíše únava a vyčerpání z války. Rusko je dost silné, aby vyhrálo všechny bitvy. Toho ale byla Amerika ve Vietnamu schopná taky, ale stejně prohrála válku. Rusko neporazí Ukrajina, EU, NATO, USA, ale mohou ho porazit vlastní občané. Toho se bojí i Putin.

Bude Ukrajina druhý ruský Afganistan? Jen částečně. Není možno dlouhodobě okupovat území, kde jsou obyvatelé proti a schopni aktiv­ního odporu. Na Ukrajině jsou ale území, kde lidé, po zkušenostech s ukrajinskou vládou, dají přednost ruské moci. To je asi realita, kterou ani Zelenský nezmění.

I kdyby ale Ukrajina měla dostatek zbraní a ochoty dobývat ztracené území, hrozí, že se válka přemění na krvavou řež mezi Ukrajinci a Ukrajinci, což už tu bylo. Hrozí ale ještě horší věc, kterou si snad nikdo nepřeje, ale Putin a jeho generálové to mají možná v úmyslu. Na větší proti­­útok Ukrajiny odpoví Rusko použitím taktické jaderné zbraně. Dobře ví, že odveta jim nehrozí, pokud svět nechce spáchat sebevraždu. Získají si tak na strachu založený respekt ze strany západ­ních zemí a politiků, který už dávno neměli.

Je Putin blázen? Snad ne, pokud ale ano, nejspíš by nezůstal ve svém šílenství osamocen. Současná britská ministryně zahraničí Liz Trussová by, podle vlastních slov, jako premiérka byla připravena stisknout jaderné tlačítko. Za ty slova byla oceněna dokonce potleskem. Zřejmě si už jen málo lidí dokáže připustit, jakou katastrofu by to na obou stranách způsobilo. Představte si, kdyby ta slova vyřkl Putin...

Vždy jsem si myslel, že ženy jako matky by měly být z principu mírumilovnější. Dnešní bojovné političky EU, na postech ministryní obrany, zahraničí či premiérském postu, mě z tohoto omylu vyvádějí, až z toho člověka mrazí v zádech.