O soužití kultur

„To jsou takoví zas..ní šovinisti!“, ulevila si jednou přede mnou moje kamarádka Polka z Polska. Měla přitom na mysli Poláky dlouhodobě žijící a často i narozené v Česku.

Jako učitelka na Polské škole u nás, měla na starosti i mimoškolní aktivity dětí, které učila. Bohužel, rodiče žáků do této věci měli snahu zasahovat víc, než je zdrávo. Chtěli, aby škola a paní učitelka (i na úkor svého volného času) pro jejich děti pořádala maximum akcí k posílení národní hrdosti a pocitu sounáležitosti k Polsku.

Když žijeme ve své zemi, nijak moc neprožíváme to, že jsme Čech nebo Polák, pokud se ovšem nehraje nějaké důležité mezinárodní sportovní utkání. Pak se z nás na pár hodin stávají vlastenci. Jinak si svou příslušnost k nějaké zemi či národu většinou uvědomíme, až hranice svého kraje překročíme nebo se dokonce usídlíme někde jinde a může to být jen pár kilometrů za hranicí naší rodné země. Najednou si rozpomeneme na své kořeny, tradice, historii a vážíme si každé chvíle, kdy si můžeme s někým promluvit rodným jazykem. Na tom není nic zlého. Je to zvláštní nostalgie, hrdost a pevný bod v cizím světě.

Není nic divného, když v zahraničí vznikají krajanské spolky, české restaurace a různé společenské instituce, kde se lidé dlouhodobě žijící mimo svou původní vlast. Není ani nic divného na tom, když se rodiče snaží přenést na své děti povědomí o tom, odkud jejich rodiče a předkové pocházejí. Snaží se seznámit se zvyky a tradicemi jejich kultury a vštípit jim základy jazyka jejich předků. A není nic divného ani na tom, že si lidé dlouhodobě či natrvalo žijící mimo svou původní zemi ji idealizují.

Pokud by byl můj soused původem z Japonska a vytvořil si na svém pozemku typickou japonskou zahradu, neměl bych nic proti a byl bych velmi poctěn, kdyby mě pozval si ji prohlédnout. Určitě se také nebráním návštěvě pravé řecké restaurace, čínského bistra, sushi baru, italské pizzerie či krámku s jugoslávskou zmrzlinou. Trochu obezřetnější bych ovšem byl, kdyby v mém městě vznikla třeba čínská čtvrť, ale pokud bych se v ní mohl volně a zcela bezpečně pohybovat, asi bych si zvykl.

Na tom, že se lidé z různých zemí pohybují volně po světě, není nic špatného. Máme-li sami tuto možnost, nemůžeme ji odpírat jiným. To, že si lidé sebou vozí sebou i svou kulturu je pochopitelné a normální. To, že dost často vytvoří ostrůvek vlastní kultury v cizí zemi, nemusí být vůbec na škodu – naopak může to obohatit obě strany.

Lidé si ovšem nevozí sebou jen to dobré. Vozí si sebou své názory, náboženství, ideologie a snahu se nejen včlenit do nového světa ale ho i dobýt. Je-li příchozích málo, nezbývá jim nic jiného než se nějak začlenit do většinové společnosti. Je-li jich víc, mohou už vytvořit komunitu. Ta může být otevřená a vstřícná svému okolí nebo se uzavře sama do sebe. To hrozí zvláště, spojuje-li její členy určitá primitivnost, nízká vzdělanost, kriminální vazby a hlavně nějaká forma ortodoxního náboženství či ideologie.

Uzavře-li se komunita, začnou v ní platit vlastní pravidla, ovládnou ji nejbohatší jedinci a zločinecké gangy. Lidé v komunitě, se budou muset podrobit pravidlům, která stanoví jejich vůdcové, i když by s nimi jinak nesouhlasili. Když bude komunita dost velká, může se stát nebezpečná i navenek. Nejen, že nebude bezpečné vstoupit na její území, brzy to nebude bezpečné i v jejím okolí. Moc policie a právo vymáhat zákony společnosti bude omezena na tu nejnižší úroveň, až vznikne stát ve státě s jinými pravidly a zákony.

Lidé z vyčleněných komunit (a nemusí se jednat jen o cizince), se zřejmě mimo svou komunitu moc velkého uplatnění nedočkají. To jen zvýší jejich izolaci. Pro většinovou společnost se stanou druhořadými jedinci a naopak většinová společnost, která jim poskytla azyl, se pro ně stane zdrojem nenávisti. Pak nastoupí nejen kriminální excesy, ale nastoupí i víra a ideologie. I ti, co by jinak byli vlažní ve víře a o politiku se nezajímali, najednou si vzpomenou na své kořeny, na to, co si přinesli oni, jejich rodiče a prarodiče sebou, na to, před čím možná utíkali a přijmou to za své a podle toho budou konat.

To není fikce, to je bohužel praxe v mnoha zemích na západ od nás, a nejen u nich. Co s tím? Když právo a zákon ztratí někde svou moc, možná se dá chvíli předstírat, že problém neexistuje, říkat, že je třeba hledat cesty – školit, vzdělávat, začleňovat, inkludovat, vytvářet podmínky a různé veřejně prospěšné spolky a instituce. Když už dojdou prázdná slova nebo se minou účinkem, peníze vydělané na vzniklém problému začnou na dálku smrdět, lidé přijdou na to, že jsou v pasti, z které není cesty ven. Mohou jen sledovat, jak se kolem nich rozšiřuje chaos, který dříve či později přejde v otevřenou válku.

Nechci být pesimista ani šířit falešné obavy, ale jsem přesvědčen, že čeho je moc, toho je příliš. Važme si své kultury a važme si jiných kultur. Nechme se jimi oslovit, pokud nám mají, co nabídnout. Uvědomme si však, že jsou kultury a společenství, které uvázly někde v temném středověku. Těmi se infiltrovat nemusíme ani z lásky k bližnímu, a snad právě pro lásku k bližnímu ani nesmíme. Dosáhli jsme určitého pokroku a jsme proto zodpovědní i za to, že ho budeme rozvíjet a posouvat kupředu. Jsme zodpovědní vůči vlastním dětem i vůči příštím generacím, že jim přenecháme svět, v němž se dá ještě slušně žít.

Jsme prý xenofobové, když se bráníme přílivu cizinců, s nimiž nemáme z hlediska soužití žádnou zkušenost. Až tu zkušenost získáme, mohlo by však už být pozdě. Nemusíme dělat všechny chyby ani je zkoušet na vlastní kůži. Už jsme jich udělali dost. Lépe je poučit se na zkušenosti jiných a zkušenost západní Evropy, i když tisíckrát popřená představiteli jejich států, nám říká, že ne všichni cizinci a emigranti jsou přínosem. Prevence v tomto případě znamená stokrát víc, než krvavé střety v ulicích, když se drazí příchozí nebudou chtít začlenit mezi nás, kdo nehledáme zemi, kde lítají pečení holubi do úst a eura do špinavých rukou.